On

Baobab

14. srpna 2017 v 22:19
Řekl si, že na svatbě na který se nacházíš bych
byla zdaleka nejkrásnější.
A že lituješ toho, že si mě s sebou nevzal.
Protože se ti stejská.
Použil si pro mě slovíčko "přítelkyně",
ptal ses mě co mam na sobě a chtěl si
ať se pohladim za tebe.

A neříkals to, protože si milej, pozornej,
gentleman nebo cokoli tomu podobnýho,
ale protože to je pravda a protože to tak
teď vnímáš a protože přišla ta vzácná chvíle,
kdy mi dopřeješ, abych si to i poslechla.

Promiň

10. července 2017 v 22:29
... že jsem někdy bezdůvodně protivná.
Že se někdy chovam jako malý dítě.
Že někdy šílim, když nemam dostatek tvý pozornosti.
Že někdy přijdu a mlčim a chci jen spát a vůbec ani
nevypadám na to, že bych tě chtěla vidět.
Že se někdy nezačnu chovat jako já dokud nedostanu
to co chci a neumim ustoupit.
Že ti někdy předhazuju to špatný co bylo a přitom skoro
zapomenu projevit vděk za tvoje krásný masáže a za to,
že se mnou zůstaneš v posteli dokud neusnu,
ikdyž tobě se spát nechce, za to, že po mně nikdy nevyžaduješ sex,
ikdyž máš chuť, ale já tě odrážim, za to, že se mnou vydržíš,
když brečim a ty nevíš proč, a že nikdy neztratíš nervy, ikdyž
já se nechovam normálně a máš chladnou hlavu, ikdyž nadávam
a jsem naštvaná.
A za spoustu dalších věcí.

Někdy mam pocit, že si můžu dovolit pro jednou ztratit nad sebou
kontrolu a chovat se jako pitomec, protože občas na to má právo
každej, ne?
Jenže pak se vždycky cejtim provinile a vim, že ještě musim pár
věcí... doladit. Tak promiň, promiň, promiň. Snad neujíždim tak často.

Teď to můžu spravit jen tim, že se zase budu chovat normálně, vim
jak nesnášíš moje omluvy.

Možná tě miluju.
To zjištění, ikdyž pořád dost nejistý a s důrazem na to možná, je děsivě
krásný, krásně děsivý, ale taky prostě jenom děsivý a paniku vyvolávající.
Vážně? Já? Tebe?
Chci s tebou o tom mluvit, ale bojim se, že ti to bude příliš lhostejný
nebo mě s tím zazdíš, ať už o tom nemluvim.

A možná to stejně víš.
Když sis to dřív myslel a teď mi to nejspíš vidíš na očích vždycky
když stojíme na ulici a víme že teď a tady se musíme rozloučit,
já nepůjdu k tobě a ty ke mně a já si přijdu jako nejzoufalejší
člověk na světě, protože nevim jak mam spát, když to nebude
vedle tebe.

Chci o tom mluvit, ale je na místě s něčim takovym vyrukovat
pokud si jste téměř jistý, že v onom rozhovoru se neobjeví
slova jako "já tebe taky"?

Trafika

13. června 2017 v 19:59
Je neskutečný,
jak štěstí vždycky přijde nečekaně,
a na chvíli,
otře se mi o nohu jak stará kočka,
jen na moment usadí se na klíně
a pak jde zas jinam se mrouskat.

Může přijít tisíc zlatejch podvečerů,
tisíckrát můžu sledovat vítr v korunách stromů,
tisíckrát zvládnu popisovat všechno
když přijde moje múza,
ale nikdy
nikdy
nikdy
nedokážu popsat chvění vah,
ve tvym náručí, když jsem stála na špičkách.

Blu

18. května 2017 v 23:55
Prostě jen nejsem schopná rozeznat, co cítim, co potřebuju,
co doopravdy chci a co si jen myslim, že chci nebo, co před
sebou samotnou předstíram, že chci a co ne.

Nejsem schopná rozeznat jestli ten těžce doléhající smutek,
co na mě doslova dopadne, doslova, protože ho fyzicky vnímam,
pokaždý když se loučíme je dobrý nebo špatný znamení.
Způsobuješ to ve mně ty nebo vědomí toho, že se loučíme?

Proč jsem ti neřekla, že chci ještě zůstat venku a sledovat hvězdy?
Protože se bojim, že bys souhlasil jenom ze slušnosti?
Protože se nechci chovat průměrně a vyhybam se tudíž z principu
průměrnym činnostem bez ohledu na to jestli je to k mýmu dobru
nebo ne?
Protože by to stejně nesplnilo moje představy a mam strach, že
bych se při tom cejtila stejně prázdně jako při každý běžný činnosti
a radši se tomu vyhnu než, abych musela stát tváří v tvář tomu,
že prostě nic necejtim?

A pokaždý když se loučíme a já jsem tak smutná, všechno ještě
zhoršuje ten fakt, že nevim, co si o tom všem mam myslet.
Nevim ani jestli tě náhodou nenávidim nebo jestli k tobě nejsem
lhostejná, ale zároveň se od tebe nemůžu odtrhnout a chci ti
říct, abys...
... Neodcházel a měl mě rád.

A zatimco při každym takovym loučení svádim strašnej vnitřní boj,
snažim se rozlousknout svý pocity, rozebíram naprostý zbytečnosti
a nechávam se pohlcovat nejistotou jestli mě máš vůbec rád,
představuju si, že pro kolemjdoucí musíme vypadat jako jeden z
ukázkovejch párů a tak z těhle situací alespoň čerpam ponaučení
pro chvíle, kdy budu v roli diváka a připomenu si, že nikdo nemá
právo soudit nic jen podle obyčejnýho pohledu.

Ok, jak vidíte moje úvahy jsou vyčerpávající ztráta času.

V poho

22. dubna 2017 v 19:41
Vím, že si o mně myslíš, že jsem roztomilá a krásná.
Myslíš si, že je zajímavý, když se na tebe osočuju,
máš rád ten tón, máš rád, když se naštvu a stojim si za svym
a chovám se tak rozhodně jako nikdy.
Nemáš rád muj humor a nesměješ se mu, ale sám ho přebíráš.
Myslíš si, že hodně mluvim.

Vždycky hraješ proti mně ať už v debatách nebo ve hrách.
Neni moc věcí, který můžu říct o tobě ve vztahu ke mně,
protože skoro nevim, co si o mně myslíš.
Jenom matně tušim, že ikdyž jsme většinu času spíš jako
sourozenci, co se navzájem obviňujou a nadávaj si do idiotů,
tak to vesměs nebude nic špatnýho.

A mě přijde, že jediný, co si myslim já o tobě je to,
že si nehoráznej debil.
Nevim, no.

Strávili jsme spolu 13 hodin vkuse, v jedný místnosti.
Ne že bysme chtěli, jenom... Vlastně ani nevim, prostě
jsme zrovna nikam nepospíchali, ale teď jsem unavená
z nepřetržitý přítomnosti jiný osoby.

Máš na rukou krev a napůl ze srandy se ptáš jestli
jsem v pohodě, myslela jsem, že jo,
ale pak jsem přišla na to, že je to moje krev.
Jsem v poho.

Agastopia

19. února 2017 v 16:11

Směs cigaretovýho kouře, kožený bundy,
jeden konkrétní parfém, někdy troška kokosu
a vždycky cosi neidentifikovatelnýho, co k tobě patří,
ale nevim k čemu to připadit a cítila jsem to snad jenom
na tobě a na všem v tvým pokoji.
A další podstatná, nejdůležitější přísada tvý osobitý vůně.
Tvuj pot.

Dochází mi jak moc útočíš na moje smysly.
A pokaždý když si to zase a znova uvědomim,
připadam si jako malý zvířátko v období páření.
Řídící se jen a jen pudama.

A ta představa se mi líbí tak, že si na to zvířátko chci zahrát.
Na tvoje malý neudržitelný zvířátko,
omámený vůní, ovládaný pudem.

A to přestože jsme v kamarádově bytě,
ten kamarád sedí vedle nás a vedle něj další dva.
No, možná právě proto.
Stejně sledujou film a ty voníš.

Mmmmňa.
Asi napíšu nějakej román ve stylu 50 odstínů.
Chachá.

Schadenfreude

12. srpna 2016 v 13:39
Jsme přátelé.
Těžko říct jakou směsici citů chová on ke mně,
ale já k němu cejtim tak silnou nenávist, že mam
někdy pocit jako bych si na ni mohla sáhnout.
Šukáme.
Chtěla bych od něj i milou pozornost a něžnosti.
Ne kvůli citum. Bylo by hloupý si něco takovýho
myslet, ale protože je to přirozený.
Vzhledem k mýmu pohlaví a extrémní
přecitlivělosti.
Někdy jsem stupidní a vesele se oddávám projekci.
Dávám mu navíc i tu něžnost, kterou bych si přála
já od něj, ikdyž on o ní samozřejmě nestojí.
Jsem nešťastná a nenávidim se.
Ale muj divnej, složitej vztah tohle nezapřičiňuje.
To, že jsem nešťastná a nenávidim se je totiž příčina
tohohle vztahu, nešťastná a věčně naštvaná na sebe
bych byla i bez něj.
Je to smutný, je to mrzký.
Ale co neni?
Berme, to s nadsázkou.
Život se asi musí brát s nadsázkou.
Jinak bysme tu všichni zešíleli,
já k tomu mam bohužel dost silný tendence.
Koneckonců, nejsem žádná chudinka.
Já tohle chci. Chci hrát hru na kočku a myš
ať už jsem zrovna v jakýkoli z těch dvou rolí.
Ve skutečnosti nejde o nic jinýho než o
to mít navrch nad tim druhym.
Právě ta soutěživost je něco nádhernýho,
co mě naplňuje a pocitu, že vyhrávam se nic nevyrovná.

Dneska mam nádhernej plán jak ho trochu srazit,
protože zase začíná bejt ten, co je o něco napřed,
takže skvěle.
Co víc si přát?

Nyctophilia

1. srpna 2016 v 0:38
Souhvězdí lva vypadá jako myš.
Ani já nejsem typickej lev.

Vim, že jsi pár domů ode mě.
Ráno se probouzim s potřebou
si před tebe kleknout a dělat
jako by na tvym vykouření
záviselo tisíc lidskej osudů.

Ale oba víme, že je to jen jako by.
Ve skutečnosti životy závisí na tom
jestli tě vysaju v podkolenkách
a sukni pro školačky.

Vážně. Zbožňuju ten pohled,
kterej řve, že mě chceš,
ikdyž bys nejradši, aby mlčel.
Zbožňuju jak to pomalu
začínáš vzdávat a kňučíš,
jak moc tohle zbožňuješ,
když mi stahuješ kalhotky.

A pak jsou tu ty chvíle, kdy
nevim jestli řvu bolestí
nebo nechávam prosáknout
zdi vášní, aby pustily křik
k sousedum a nechaly je
tak šílet.

Všechny ty detaily,
který se snažíš skrýt
nebo by tě ani nenapadlo,
že bych si jich mohla všimnout.

Jak se ti zastaví dech, když
se poprvý dotkneš prsty vodopádů.

Jak se tváříš jako by sis prohlížel
umělecký dílo, když mi roztáhneš nohy.

Jak si zranitelnej, když tě při tom
všem sleduju.
 
 

Reklama