Únor 2018

The night is when the ghosts all come out

25. února 2018 v 20:53
Zase se mi silně rozbušilo srdce v důsledku hrozivosti mejch myšlenek.

Přijde mi jako by se moje osobnost den za dnem víc a víc rozpadala.
Muj stav negraduje, ani se nesestupňuje.
Prostě jsem jen pořád před prahem zhroucení, kterej pravděpodobně
nikdy nepřekročim.
Jen před nim budu pořád stát a držet se z posledních sil.

Serve the servants

18. února 2018 v 1:55
Na dámský jízdě by se neměly řešit problémy s chlapama.

Nemůžu tomu uvěřit. Jedna z kamarádek teď bydlí s přítelem
se kterym je už 6 let a další neni schopná
přenést se přes jednorázovou nevěru toho svýho.

Celá tahle situace mi přijde těžko uvěřitelná.
Přijde mi těžko uvěřitelný, že všichni překračujeme
hranici určitýho období.
Že se z relativně bezstarostnejch puberťaček stáváme mladýma
dospělýma, který vlastně musí svojí dospělost akorát tak hrát.

Ani nevim proč jsme mluvily o mym potratu.
Nevim proč jsem o tom začla.
Já jsem ta z nás, která bejvá všeobecně považovaná za tu, co je "nad věcí".

Což nejsem ani zdaleka.
S tebou můžu bejt šílená. A ty to ustaneš.
Miluju tě.
Točí se mi hlava z toho, že se v tomhle světě plnym nejistot,
postupně vyrýsuje z pozadí mýho života něco, čim si jsem tak jistá.

Chci ti dát pokoj. A nechci si připadat tak závislá. Takže se zapřísahávam,
že většina mejch myšlenek, který bych psala rovnou tobě teď půjdou spíš sem.

Does it even matter?

12. února 2018 v 16:08
Až budu u vytržení
a nebude to k vydržení
A
to bude doopravdy
nehlučně
křičet a řvát
celý mý já
nepřetržitě a napořád
řeknu
miluji tě.
A ty se zdejchneš.