Promiň

10. července 2017 v 22:29 |  On
... že jsem někdy bezdůvodně protivná.
Že se někdy chovam jako malý dítě.
Že někdy šílim, když nemam dostatek tvý pozornosti.
Že někdy přijdu a mlčim a chci jen spát a vůbec ani
nevypadám na to, že bych tě chtěla vidět.
Že se někdy nezačnu chovat jako já dokud nedostanu
to co chci a neumim ustoupit.
Že ti někdy předhazuju to špatný co bylo a přitom skoro
zapomenu projevit vděk za tvoje krásný masáže a za to,
že se mnou zůstaneš v posteli dokud neusnu,
ikdyž tobě se spát nechce, za to, že po mně nikdy nevyžaduješ sex,
ikdyž máš chuť, ale já tě odrážim, za to, že se mnou vydržíš,
když brečim a ty nevíš proč, a že nikdy neztratíš nervy, ikdyž
já se nechovam normálně a máš chladnou hlavu, ikdyž nadávam
a jsem naštvaná.
A za spoustu dalších věcí.

Někdy mam pocit, že si můžu dovolit pro jednou ztratit nad sebou
kontrolu a chovat se jako pitomec, protože občas na to má právo
každej, ne?
Jenže pak se vždycky cejtim provinile a vim, že ještě musim pár
věcí... doladit. Tak promiň, promiň, promiň. Snad neujíždim tak často.

Teď to můžu spravit jen tim, že se zase budu chovat normálně, vim
jak nesnášíš moje omluvy.

Možná tě miluju.
To zjištění, ikdyž pořád dost nejistý a s důrazem na to možná, je děsivě
krásný, krásně děsivý, ale taky prostě jenom děsivý a paniku vyvolávající.
Vážně? Já? Tebe?
Chci s tebou o tom mluvit, ale bojim se, že ti to bude příliš lhostejný
nebo mě s tím zazdíš, ať už o tom nemluvim.

A možná to stejně víš.
Když sis to dřív myslel a teď mi to nejspíš vidíš na očích vždycky
když stojíme na ulici a víme že teď a tady se musíme rozloučit,
já nepůjdu k tobě a ty ke mně a já si přijdu jako nejzoufalejší
člověk na světě, protože nevim jak mam spát, když to nebude
vedle tebe.

Chci o tom mluvit, ale je na místě s něčim takovym vyrukovat
pokud si jste téměř jistý, že v onom rozhovoru se neobjeví
slova jako "já tebe taky"?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama