Červenec 2017

Něco o D.

21. července 2017 v 0:58
Teď bych se prostě jen... Procházela po Táboře...
Ke Klokotům... Večer.
Vrátit čas.
Do dob, kdy ses ještě nesnažil mě balit.
Nelžels vedle mě v posteli a neříkal mi, že
přece o nic nejde.
Povídali jsme si.
Hráli si na dětskym hřišti.
Seděla jsem vedle tebe, mluvila jsem a poslouchala
a zároveň jsem si v myšlenkách říkala jak je neuvěřitelný,
že jsem potkala někoho takovýho, aniž by se vlastně dělo
něco zvláštního.
Stejně to bylo skvělý.
Doprdele, D.
S tebou si nemusim na nic hrát.
Nikdy jsme spolu nemluvili vážně.
A chybělo tomu něco?
Při cestách vlakem domů z našich setkání jsem se cítila
neporazitelně. Bez jediný chyby.

Proč chtěj lidi vylepšovat věci, co jsou dokonalý?

O tom, jak jsme každej sebou a ne někym jinym

20. července 2017 v 15:27
Zase se ve mně objevila panika, že jsem pro tebe jen
někdo s kym zabíjet čas. Vyvolal jí tvuj hlas teď už znějící
jen v mý hlavě, že ona je tvoje spřízněná duše.

Vim, že bych to neměla brát tak vážně, protože si taky řekl,
že byla asi chyba, žes jí kdysi miloval, že bys byl ze všeho
nejradši, kdyby měla péro a byla tvuj dobrej kámoš.

To jen takovej menší splín, rozvířenej až moc velkou fantazií.
A taky musim uznat, že někdy bejvam paranoidní, takže
beru svoje myšlenky s nadhledem.
Ale jsou věci, který nesplodila moje fantazie, ale prostě je
vnímam a hnusí se mi, že tu jsou.
Tvoji spřízněnou duši víc než akceptuju. Oblíbila jsem si jí
a nehodlam si představu o ní nijak očernit hloupou žárlivostí.

Klidně si jí stav na piedestal, koneckonců jí až tak neznam
a nemůžu posoudit nakolik si její klady přikrášluješ, jestli vůbec.
Ale nepředhazuj mi jí jako vzor.
Nepředkládej mi porovnání mě s ní.
Nemáme spolu nic do činění kromě toho, že jsme obě součástí
tvýho života, ale každá úplně jinak a tim pádem nechápu, jak
to, že nemusíš jít vůbec daleko, abys začal s chvalozpěvy na ní,
kdykoli, se ti nelíbí to jak já vnímam, chápu, reaguju, vyjadřuju se
a... Cokoli dalšího.

Děkuju za tipy, rady a inspirace, ale sebe samu přehodnotím až
já uznam za vhodný.


Promiň

10. července 2017 v 22:29 On
... že jsem někdy bezdůvodně protivná.
Že se někdy chovam jako malý dítě.
Že někdy šílim, když nemam dostatek tvý pozornosti.
Že někdy přijdu a mlčim a chci jen spát a vůbec ani
nevypadám na to, že bych tě chtěla vidět.
Že se někdy nezačnu chovat jako já dokud nedostanu
to co chci a neumim ustoupit.
Že ti někdy předhazuju to špatný co bylo a přitom skoro
zapomenu projevit vděk za tvoje krásný masáže a za to,
že se mnou zůstaneš v posteli dokud neusnu,
ikdyž tobě se spát nechce, za to, že po mně nikdy nevyžaduješ sex,
ikdyž máš chuť, ale já tě odrážim, za to, že se mnou vydržíš,
když brečim a ty nevíš proč, a že nikdy neztratíš nervy, ikdyž
já se nechovam normálně a máš chladnou hlavu, ikdyž nadávam
a jsem naštvaná.
A za spoustu dalších věcí.

Někdy mam pocit, že si můžu dovolit pro jednou ztratit nad sebou
kontrolu a chovat se jako pitomec, protože občas na to má právo
každej, ne?
Jenže pak se vždycky cejtim provinile a vim, že ještě musim pár
věcí... doladit. Tak promiň, promiň, promiň. Snad neujíždim tak často.

Teď to můžu spravit jen tim, že se zase budu chovat normálně, vim
jak nesnášíš moje omluvy.

Možná tě miluju.
To zjištění, ikdyž pořád dost nejistý a s důrazem na to možná, je děsivě
krásný, krásně děsivý, ale taky prostě jenom děsivý a paniku vyvolávající.
Vážně? Já? Tebe?
Chci s tebou o tom mluvit, ale bojim se, že ti to bude příliš lhostejný
nebo mě s tím zazdíš, ať už o tom nemluvim.

A možná to stejně víš.
Když sis to dřív myslel a teď mi to nejspíš vidíš na očích vždycky
když stojíme na ulici a víme že teď a tady se musíme rozloučit,
já nepůjdu k tobě a ty ke mně a já si přijdu jako nejzoufalejší
člověk na světě, protože nevim jak mam spát, když to nebude
vedle tebe.

Chci o tom mluvit, ale je na místě s něčim takovym vyrukovat
pokud si jste téměř jistý, že v onom rozhovoru se neobjeví
slova jako "já tebe taky"?