Blu

18. května 2017 v 23:55 |  On
Prostě jen nejsem schopná rozeznat, co cítim, co potřebuju,
co doopravdy chci a co si jen myslim, že chci nebo, co před
sebou samotnou předstíram, že chci a co ne.

Nejsem schopná rozeznat jestli ten těžce doléhající smutek,
co na mě doslova dopadne, doslova, protože ho fyzicky vnímam,
pokaždý když se loučíme je dobrý nebo špatný znamení.
Způsobuješ to ve mně ty nebo vědomí toho, že se loučíme?

Proč jsem ti neřekla, že chci ještě zůstat venku a sledovat hvězdy?
Protože se bojim, že bys souhlasil jenom ze slušnosti?
Protože se nechci chovat průměrně a vyhybam se tudíž z principu
průměrnym činnostem bez ohledu na to jestli je to k mýmu dobru
nebo ne?
Protože by to stejně nesplnilo moje představy a mam strach, že
bych se při tom cejtila stejně prázdně jako při každý běžný činnosti
a radši se tomu vyhnu než, abych musela stát tváří v tvář tomu,
že prostě nic necejtim?

A pokaždý když se loučíme a já jsem tak smutná, všechno ještě
zhoršuje ten fakt, že nevim, co si o tom všem mam myslet.
Nevim ani jestli tě náhodou nenávidim nebo jestli k tobě nejsem
lhostejná, ale zároveň se od tebe nemůžu odtrhnout a chci ti
říct, abys...
... Neodcházel a měl mě rád.

A zatimco při každym takovym loučení svádim strašnej vnitřní boj,
snažim se rozlousknout svý pocity, rozebíram naprostý zbytečnosti
a nechávam se pohlcovat nejistotou jestli mě máš vůbec rád,
představuju si, že pro kolemjdoucí musíme vypadat jako jeden z
ukázkovejch párů a tak z těhle situací alespoň čerpam ponaučení
pro chvíle, kdy budu v roli diváka a připomenu si, že nikdo nemá
právo soudit nic jen podle obyčejnýho pohledu.

Ok, jak vidíte moje úvahy jsou vyčerpávající ztráta času.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama