Třeba tě nezastřelí..

9. listopadu 2017 v 0:14
Jako když uprostřed tejdne zjistíš, že nemáš proč žít a kam jít
a když ti dojde, že síla, co tě pohání, ti vydrží maximálně tři dny.
Víš, že ti stačí sebemenší klopýtnutí a ty musíš začít snít,
jako by ti právě někdo vyvrátil nezpochybnitelnej fakt,
jako kdyby nejel zpátky ani jeden vlak.
Jako kdyby všechno bylo tak lehký, ale zároveň odpuzující jak diskriminanty.
 

Nesouhlasil bys

3. listopadu 2017 v 21:11 |  On
Jsi muj rytíř,
když najdeš za mě ementál v obchodě,
přestože já stojim přímo před nim,
ale nevidim ho.

Může se láska schovávat
v trhlině mezi mraky?
Protože když jdu s tebou po ulici,
rozechvívá mě pohled do nebe.

Těžko posoudit.
každopádně jsi muj rytíř,
protože mě vedeš ze spár
rozkopanejch chodníků,
když místo abych koukala na cestu,
hledam lásku v oblacích.

Ale předevšim, jsi moje zkáza.

Vidim

2. října 2017 v 22:29
S mixem pocitů jako je šok, děs a zvláštní úžas mi
došlo, že si první kluk, se kterym jsem něco měla
dobrovolně. Zcela dobrovolně.
Ne jen zčásti, nebo snad ani z tý části nebo
kvůli mýmu pocitu, co ve mně časem vznikl, že je
určitej druh povinnosti, opětovat zájem, aniž bych
vlastně nějakej měla.

Došlo mi to po třech letech s tebou.
A po tý řádce odmítnutejch kluků.
Až teď mi došlo, jak velkej pokrok jsem udělala,
když jsem je všechny dokázala odmítnout.
Protože do mejch 15ti byly veškerý moje intimní sblížení
vlastně jenom řadou hnusnejch znásilnění.
Ať už v přenesenym slova smyslu či doslova.
A v případě těch zčásti dobrovolnejch to byly vlastně
znásilnění spíš jen ode mě samotný, protože jsem byla tak...
Ne hloupá, ale zmanipulovaná svym prvnim pokřivenym
vztahem, až jsem nevěděla, co to je se vážně chtít
někoho dotknout.

Vim, že to zní směšně, ale je to vážně pokrok, bez nadsázky.
A když mi to došlo, bylo to asi jako když se slepci vrátí zrak.

Další články


Kam dál

Reklama