Blu

Čtvrtek v 23:55 |  On
Prostě jen nejsem schopná rozeznat, co cítim, co potřebuju,
co doopravdy chci a co si jen myslim, že chci nebo, co před
sebou samotnou předstíram, že chci a co ne.

Nejsem schopná rozeznat jestli ten těžce doléhající smutek,
co na mě doslova dopadne, doslova, protože ho fyzicky vnímam,
pokaždý když se loučíme je dobrý nebo špatný znamení.
Způsobuješ to ve mně ty nebo vědomí toho, že se loučíme?

Proč jsem ti neřekla, že chci ještě zůstat venku a sledovat hvězdy?
Protože se bojim, že bys souhlasil jenom ze slušnosti?
Protože se nechci chovat průměrně a vyhybam se tudíž z principu
průměrnym činnostem bez ohledu na to jestli je to k mýmu dobru
nebo ne?
Protože by to stejně nesplnilo moje představy a mam strach, že
bych se při tom cejtila stejně prázdně jako při každý běžný činnosti
a radši se tomu vyhnu než, abych musela stát tváří v tvář tomu,
že prostě nic necejtim?

A pokaždý když se loučíme a já jsem tak smutná, všechno ještě
zhoršuje ten fakt, že nevim, co si o tom všem mam myslet.
Nevim ani jestli tě náhodou nenávidim nebo jestli k tobě nejsem
lhostejná, ale zároveň se od tebe nemůžu odtrhnout a chci ti
říct, abys...
... Neodcházel a měl mě rád.

A zatimco při každym takovym loučení svádim strašnej vnitřní boj,
snažim se rozlousknout svý pocity, rozebíram naprostý zbytečnosti
a nechávam se pohlcovat nejistotou jestli mě máš vůbec rád,
představuju si, že pro kolemjdoucí musíme vypadat jako jeden z
ukázkovejch párů a tak z těhle situací alespoň čerpam ponaučení
pro chvíle, kdy budu v roli diváka a připomenu si, že nikdo nemá
právo soudit nic jen podle obyčejnýho pohledu.

Ok, jak vidíte moje úvahy jsou vyčerpávající ztráta času.
 

Nadměrná síla hlubin

16. května 2017 v 20:25
Stísněná?
Někam bys odešla, odjela?
Toužící?
Chceš na ústa pásku lepicí?
Zasněná?
Mám tě vytáhnout z pokoje, ze šera?
Chceš políbit neznámý dívce lotosovej květ,
zatimco obejdeš svět a poznáš ho nazpaměť.
Nechtěná?
Vim, nikdy ses v náruči nechvěla.
Chceš tolik, obejmout vesmír a Bohy školit,
ale změť černejch drátů neumíš skolit.

V poho

22. dubna 2017 v 19:41 |  On
Vím, že si o mně myslíš, že jsem roztomilá a krásná.
Myslíš si, že je zajímavý, když se na tebe osočuju,
máš rád ten tón, máš rád, když se naštvu a stojim si za svym
a chovám se tak rozhodně jako nikdy.
Nemáš rád muj humor a nesměješ se mu, ale sám ho přebíráš.
Myslíš si, že hodně mluvim.

Vždycky hraješ proti mně ať už v debatách nebo ve hrách.
Neni moc věcí, který můžu říct o tobě ve vztahu ke mně,
protože skoro nevim, co si o mně myslíš.
Jenom matně tušim, že ikdyž jsme většinu času spíš jako
sourozenci, co se navzájem obviňujou a nadávaj si do idiotů,
tak to vesměs nebude nic špatnýho.

A mě přijde, že jediný, co si myslim já o tobě je to,
že si nehoráznej debil.
Nevim, no.

Strávili jsme spolu 13 hodin vkuse, v jedný místnosti.
Ne že bysme chtěli, jenom... Vlastně ani nevim, prostě
jsme zrovna nikam nepospíchali, ale teď jsem unavená
z nepřetržitý přítomnosti jiný osoby.

Máš na rukou krev a napůl ze srandy se ptáš jestli
jsem v pohodě, myslela jsem, že jo,
ale pak jsem přišla na to, že je to moje krev.
Jsem v poho.

Další články


Kam dál

Reklama